Na úvod se sluší říci, jak si se vůbec dostal k hokejbalu?
K hokejbalu jsem se dostal přes tátu kamaráda Tondy Rubína, když jsme byli i s mým tátou zkusit hokejbal na Proseku a i s Tondou jsme se pak zašli zeptat trenérů Dominika a Marka. Půjčili mi hokejku a hned jsem se přihlásil.
Bydlíš ale až v Kralupech nad Vltavou, jak náročné je pro tebe jezdit pravidelně na tréninky na Prosek?
Většinou jezdím hned rovnou ze školy. Nemůžu jezdit autobusem, protože konečná je v Kobylisích a kdybych jel z Kobylis autobusem, tak bych trénink nestihl. Takže jezdím s mámou autem, ale když je v práci, tak jezdím s tátou, ale to stihnu většinou jen polovinu tréninku.
Po přípravkových turnajích na třetinu hřiště jste letos poprvé vstoupili do soutěže mladších žáků. V čem je pro tebe tato kategorie jiná?
Hrajeme se staršími dětmi a není to tak lehké, jako hrát s menšími. Takže i tak třikrát víc prohráváme.
V první fázi sezóny jste ale dokázali i třikrát vyhrát. Na který ze zápasů nejraději vzpomínáš a proč?
Nejraději vzpomínám na zápas s Kovem, protože jsme vyhráli s největším rozdílem.
A také se mi ze všech zápasů nejlehčeji bránilo.
Aktuálně se bohužel spolu s týmem nemůžete těšit z dalších tréninků a zápasů. Jak trávíš čas v karanténě, trenuješ?
Protože máme velkou zahradu, tak máme dvě trampolíny, takže odpoledne skáču a večer dělám různé cviky jako například výdrž v kliku a dřepu. Občas jdeme k tátovi na dvůr, který je z betonu, takže hrajeme hokejbal.
Co tě na hokejbalu nejvíce naplňuje a čeho by si v něm chtěl dosáhnout?
To, že hokejbal není úplně sport, při kterém se kluci rvou, ale trochu se tam stejně bojuje. Chtěl bych dosáhnout toho, že v žádném zápase nedostaneme ani jeden gól.
